Za svůj život jsem vyzkoušela kdejaké cvičení. Třeba spinning. Ten mě bavil jen do doby, než jsem zjistila, že po něm rychle hubnu, což při mé postavě nebylo žádoucí. Taky pokus o břišní tanec vzal rychle za své. Jakmile jsem se totiž před zrcadlem – slovy lektorky – pokoušela rozvlnit své tvary, dostala jsem záchvat smíchu. K tomuto tanci zkrátka potřebujete prsa, boky a břicho, čímž mě příroda bohužel moc neobdařila. Několik let jsem také trápila své tělo v posilovně, ale pořád jsem měla pocit, že to není ono.
Až jsem před šesti lety objevila Bikram jógu a byla to láska na první nádech.
Od té doby ji cvičím víceméně pravidelně. Jasně, někdy mi to nevyjde tak často, jak bych si přála, ale žádné delší prodlevy nemám. Tedy až do letošního léta, kdy jsem se rozhodla pro pauzu. Zkrátka jsem cítila, že potřebuji změnu, že se zkusím chvíli věnovat něčemu jinému nebo nechám tělo jen tak odpočívat. Navíc v teplém počasí byla představa místnosti vyhřáté na 42 stupňů méně lákavá než v sychravých
a chladných dnech, takže mi oddech od Bikram jógy připadal jako skvělý nápad.
Musím přiznat, že zpočátku mi cvičení ve vyhřáté místnosti nechybělo vůbec. Asi po třech měsících ale přišla krize. Začala jsem mít pocit, že už nejsem tak ohebná a pružná, že nemám tolik energie, hezkou pleť i kůži, a o fyzickém a psychickém uvolnění ani nemluvím.
Za tímhle vším je podle mě (a pro mě) Bikram jóga. Když ji cvičím, v podstatě žádný jiný pohyb nepotřebuji. Splní mi úplně vše, co od cvičení očekávám, občas mi nahradí dokonce i saunu. Po lekci se vždycky cítím o polovinu lehčí a taky čistší. Řekla jsem si tedy, že je na čase se zase vrátit k tomu, co mému tělu i duši dělá nejlépe.
A tak jsem se po čtyřech měsících vydala na první lekci.
Jestli jste si někdy dali taky tak dlouhou či dokonce ještě delší pauzu, asi si dovedete představit, co všechno se mi honilo hlavou: Neomdlím hned u třetí pozice? Propnu ještě koleno? Vydržím stát minutu na jedné noze? Nerupne mi při trojúhelníku v zádech?
Můžu vás uklidnit, žádný hrůzný scénář se nekonal. První lekce po tak dlouhé době byla téměř povznášející (asi mi to už vážně chybělo), všechno šlo snadno a lehce, z pozice jsem vypadla snad jednou a jen občas jsem cítila, že tělo ještě není tak protažené, jako když cvičím pravidelně. Sama jsem tomu nemohla uvěřit! Tak lehce a povzneseně jsem se cítila. Opojná nálada mi vydržela i po zbytek dne, takže jsem se nakopnutá tímto pocitem rozhodla vyrazit na druhý den znovu.
A ouvej... nevím, jestli to bylo tím, že jsem si vybrala jednu z nevytíženějších lekcí, a to v neděli v šest, kdy se všichni snaží smazat hříchy z víkendu, nebo se tělo a hlava po první lekci prostě vrátily do normálu. Zkrátka a dobře se žádné povznesení nekonalo. Mokrá jsem byla už po úvodním dechovém cvičení a od pozice s hlavou u kolene jsem se modlila, ať už je proboha konec. Litovala jsem, že jsem nešla raději na pivo a nenechala tělo i hlavu všechno v klidu zpracovat.
Všechny tyhle pocity ale zmizely, jakmile jsem – byť unavená – vyšla ze sprchy. Najednou jsem na sebe byla pyšná, že jsem to zvládla.
A o to přece jde.
Nezáleží na tom, jak perfektně danou pozici zacvičím, ale jestli se rozhodnu jít do toho zas a znovu. Ostatně každá lekce mě posouvá kousek dál. Neříkám, že k dokonalosti, ale dál v sobě samé bez toho, abych se srovnávala s ostatními. A to na Bikram józe miluji, vždycky se po ním cítím dál, i když to občas zabolí.
Vlastně si říkám, že s Bikram jógou je to jako s osudovou láskou. Omámí vás, dá vám křídla, posune vás dál a občas i zabolí. Ale v konečném důsledku bez ní nemůžete být…
Bára Juzlová
Kommentare